Rád bych vám zprostředkoval názory mého mladého kolegy. Pro lepší autentičnost jsem se rozhodl udělat to formou rozhovoru. Tento rozhovor jsme vedli osobně i online. Tomu odpovídá i řazení otázek.  

Pro pořádek. Kolik ti je, kde studuješ a pracuješ?

Letos mi bylo 23. Jsem ročník 1996. Aktuálně prezenčně studuji Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor Specializace v pedagogice (Informatika – Matematika). Při studiu pracuji jednak jako lektor a garant dětského vzdělávání v soukromé IT STEP Akademii, dále jako učitel odborných předmětů na SPŠE Ječná a středoškolský učitel na Gymnáziu Jana Keplera.

Před časem jsi mi říkal, jak tě spolužáci, přátelé odrazovali od toho dát se na učitelskou kariéru. Můžeš to prosím zopakovat? Co si myslíš o jejich názorech?

Mnozí známí a přátelé se podivovali nad mým záměrem. Argumentovali různými fauly či klišé, která jsou všeobecně známá. Často padali výroky typu: „Proč učitelem?” „Vždyť tam nejsou žádný prachy.”, „Ty se chceš zničit?” „Máš na víc!” atp. Jednou jsem si dokonce vyslechl názor, že je to cituji: „povolání k ničemu“, což mě silně vyvedlo z míry.

Zde je na místě připomenout citát Publia Terentia Afea “Kolik lidí, tolik názorů”. Nikomu názor neberu. Chci dělat to, co mě baví a to, co má smysl.

Proč ti učitelování dává smysl? Máš v plánu se tím živit v příštích 20 letech?

Vzdělávání má rozhodně smysl. Považuji jej za stěžejní, jeden z nejdůležitějších pilířů naší společnosti. Ano. V příštích 20 letech se vidím za katedrou.

Popiš nám rozdíl mezi učením na průmyslovce a gymnáziu?

Ten rozdíl je markantní. Rád bych časem o této zkušenosti sepsal širší analýzu (složení třídy, přístup studentů k výuce, zájmové skupiny a jejich podpora ze stran učitelů, …). Zásadní rozdíl je jednoznačně v genderovém složení třídy. Další znatelný rozdíl je v přípravách. Coby absolvent gymnázia mám podstatně jednodušší přípravu do hodin pravě na gymnáziu. Zatímco SPŠE je přímo oborově odborně zaměřená, gymnázium je všeobecnou školou, která studenty připravuje v podstatně širokospektrálnějším rozhledu.

Jaký je podle tebe smysl Junior Akademie?

Tady je nutné se trochu rozepsat. V první řadě je nutné zmínit, že výuka v Junior Akademii probíhá každý týden s časovou dotací 180 min (4 hodiny podle měřítek ZŠ). Junior Akademie je tříleté studium.

Aktuální Rámcové vzdělávací plány pro ZŠ (což je cílová skupina JCA) udávají, pokud se nemýlím, povinnou výuku informatiky minimálně 1 hodinu týdně (45 min.) na 1. stupni a 1hodinu týdně na 2. stupni. Tedy:

ZŠ podle minima RVP: 1 hod./týdně x 33 týdnů x 2 roky povinného vzdělávání = 66 hod. INF

Výuka v IT STEP: 4 hod./týdně x 33 týdnů x 3 roky vzdělávání = 396 hod.

Za tento šestinásobek času oproti ZŠ stihneme s žáky projít příjemnou a hravou formou prakticky celý IT obor (programování, grafika, tvorba webu, správa serverových a síťových stanic, tvorba statických i dynamických webových stránek, vč. správy CMS systémů, robotika, IoT, chytrý domov, … a mnoho dalšího). Snažíme se děti připravit pro Průmysl 4.0 tak, aby nebyly jen pouhými uživateli, ale aby měli možnost být ve středu dění.

Co učíš v Junior Akademii?

V IT STEPu de facto garantuji celé dětské vzdělávání. Ve spolupráci s lektory připravuji studijní plány, sestavuji rozvrh pro výuku a plním různou administrativu s výukou spojenou. Letos učím 3. ročník JCA (studenti 12-15 let), kde probíráme vektorovou grafiku, tvorbu statických webových stránek, programování v Pythonu a herní design v Construct3.

Program je sestaven tak, aby studenti měli v každém ročníku od všeho kousek a zároveň, aby znalostně na sebe témata logicky navazovala.

Kdy si myslíš, že by se měli IT učit na základní škole/víceletém gymnáziu?

Dle mého názoru by se IT mělo učit od 3. nebo 4. třídy ZŠ s hodinovou dotací 1 – 2 hod. týdně. To je samozřejmě idealistická představa. Uvědomuji si samozřejmě veškerá úskalí, která realizaci této varianty znemožňuje. Za zásadní považuji kritický nedostatek vyučujících informatiky (informatiky v pravém slova smyslu, ne toho takzvaného předmětu, kde se děti učí pracovat s Wordem nebo PowerPointem). Dalším problémem je už tak naplněný (přeplněný) povinný rozvrh dětí. Stejný problém s nedostatkem hodin vidím u matematiky, českého jazyka, společenských věd, …, kde se postupem času snižuje „laťka”.

Co si myslíš o víceletých gymnáziích? Domníváš se, že jsou přínosem či ne?

Víceletá gymnázia jsou nadějí pro nadané děti, které jsou na běžných základních školách biti inkluzivním vzděláváním. Zrušením víceletých gymnázií by ztratili tyto děti naději na rozvoj svých dovedností a znalostí.

Myslíš si, že 2. stupeň je problém našeho systému?

Nenazýval bych to problémem, ale spíš neefektivním vzděláváním. Představme si modelovou situaci: Jedna třída má 30 žáků – z toho 5 žáků má ADHD, dalších 8 různé poruchy učení (dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie, …), 1 žák má atypický autismus, 1 žák má LMR, 5 žáků je jednoduše nevychovaných (tedy nemají žádné papíry), 3 žáci jsou nadaní. Takovou třídu pak vyučuje 1 učitel. Pravděpodobně pak bude přítomen 1 AP.

Je zřejmé, že je nesmyslné jít do takové třídy s jednou přípravou. Často pak kantoři chodí do hodin i s 4 různými přípravami. Jedna příprava může trvat i trojnásobek času strávené přímou výukou. 4 přípravy pro jednu hodinu může zabrat i 10 hodin času. Pokud má učitel plný úvazek, tedy 22 vyučovacích hodin na ZŠ, tak si každý dokáže spočítat, že vlastně neví, kdy učitel spí nebo má víkend. A to zcela zanedbávám administrativu.

Z nedávného průzkumu, a nejen z něj vyšlo, že rodiče jsou se školou většinově spokojeni, platy učitelů se jim zdají dostatečné. Co si o tom myslíš?

Rád bych ten průzkum viděl. Nicméně nejsem překvapen. Vídám různé komentáře na sociálních sítích, právě ze strany rodičů.

Rodiče mají často silně zkreslené představy o výuce. Neumím si jinak vysvětlit, proč by jinak psali takové příspěvky.

Ne, opravdu nechodím ve 12 domů. Vstávám většinou v 6 nebo v 7 hodin. Domů se dostávám nejdříve v 17. hod., následují další práce do školy. Jsou dny, kdy se domů dostávám i ve 22 hod.

Měl jsi za svou krátkou kariéru nějaké střety s rodiči?

Střety přímo ne. Spíše diskuse, výměny názorů. Často si rodiče stěžují, že jsou studenti cituji: „zbytečně přetížení”. Nesouhlasím s adjektivem zbytečně, souhlasím s tvrzením přetížení.

Jak by sis představoval školu? Jak by podle tebe měla probíhat výuka? Rozveď nám to prosím pro základní i střední školu?

V prvé řadě bych kompletně změnil koncepci inkluzivního vzdělávání, tak aby i děti s SPU měli příležitost cítit svůj úspěch, aby se eliminovala šikana ze strany nadanějších dětí a aby se takové děti mohly rozvíjet ve svém zájmu.

Dlouhodobě podporuji výuku praktických činností (dílny, kuchyňky, pozemky, …) na 2. stupni ZŠ. Je také nezbytné rozvíjet analytické myšlení formou algoritmického myšlení (tedy nárůst hodin ICT předmětů). Na druhou stranu není, kde ubírat hodiny. Předměty typu výchova k občanství, výchova ke zdraví, přírodopis, dějepis, zeměpis, cizí jazyk mají své nenahraditelné opodstatnění ve vzdělávacím procesu. O mateřštině nebo matematice ani nemluvě! Tyto předměty by si taktéž zasloužili navýšení hodin. Na druhou stranu však bohužel nevidím smysl v povinné výuce II. cizího jazyka na základních školách, kde děti nezvládají ani češtinu, natož angličtinu nebo nedej bůh němčinu/ruštinu.

Jedno z možných východisek vidím v navýšení povinné školní docházky na ZŠ z 9leté na 10letou. Pádným argumentem však je všeobecný nedostatek všeho pro realizaci takové myšlenky (učitelů, prostor, …). Realizace je v současnosti nemyslitelná.

 Na středních školách bych dal větší volnost ředitelům: např. možnost pohyblivých a nepravidelných rozvrhů, což by mohlo zefektivnit čas strávený výukou. Příklad: Místo pevných vyučovacích hodin by byl každému rozvrhovému lístku přiřazen čas začátku a konce.

Dále bych se oprostil od všeobecného zvyku začínat výuku kolem 8 hod. Další zajímavý experiment by byl nechat samotné studenty volit si svůj rozvrh s časovou dotací, kterou sami znají, trochu po vzoru VŠ. To je však aplikovatelné u škol s větším počtem studentů v ročníku a za jiného financování.

Jaké didaktické metody používáš nejčastěji a jaké máš nejraději.

Didaktické metody používám různé s ohledem k předmětu, a hlavně jeho povaze.  Zatímco v teoretických předmětech se snažím vyučovat klasickou metodou (slovní, názorně-demonstrační, diskuse), ve cvičeních používám metodu heuristickou s prvky brainstormingu.

Domnívám se, že na klasickou metodu jsou studenti zvyklí ze základních škol. Heuristickou metodu a brainstroming používám ve cvičeních (zejm. programování). Mám ji rád, neboť si vždy stanovíme nějaký problém (zadání cvičení) a studenti sami si přichází postupně na řešení (ne však vždy bohužel efektivní). Tím, že si na postup přijdou sami, tak si jej osvojí a zapamatují. Brainstormingem, diskuzí následně ověřujeme vhodný postup. Efektivitu algoritmu řeším, jako pokračování cvičení, příp. zase brainstormingem.

Jak hodnotíš své studium na PedF? A co tam studuješ?

Studuji obor Specializace v pedagogice se zaměřením na informatiku a matematiku. S hodnocením studia bych možná ještě pár let počkal, až vystuduji, nicméně mohu rozhodně říct, že jsem zde velmi rád a do školy se těším.

Studium je sice náročné, zato však připraví na praxi. Za tři roky, co studuji na peďáku, jsem se toho hodně naučil a poznal spoustu zajímavých osobností. A dělám to, co mě baví a co mám rád, což je pro mě nejdůležitější.

Co si myslíš o Strategii vzdělávání 2030+?

Strategie vzdělávání 2030+ má smysl. Jedná se o potřebný koncept, s jasně danými cíli. Cíle i linie (tj. jak dosáhnout cílů) jsou formulovány dost obecně. Z toho neumím vyvodit, jaký dopad to bude mít na konkrétní výuku.

Jak by si představoval přetvoření našeho vzdělávání?

Viz otázka výše.

Co si myslíš o inkluzi? Jak by si ji řešil?

Inkluze taková, jak je v současnosti realizována, je realizována nešťastně, resp. neefektivně. Děti z praktických škol jsou inkludovány do klasických tříd a smíšeny s dětmi, nevyžadující speciální přístup. V praktických školách byly zvyklé na menší kolektiv, kde se učitel, většinou speciální pedagog, mohl těmto dětem věnovat individuálně.

Ve velkém kolektivu na klasické základní škole, pak nejenže postrádají takový přístup od specialisty, ale mnohdy jsou pak terčem posměchu od spolužáků, kteří jsou právem zmateni, a ne vždy reagují ku prospěchu věci. Zastávám se názoru, že jednou z nejsilnějších motivací dětí je pocit z vlastního úspěchu, což však z běžné školy takové děti nemohou nikdy pocítit.

Optimální řešení inkluze? To je složitá diskutabilní otázka pro kulatý stůl učitelů ZŠ a SŠ, speciálních pedagogů, psychologů, ředitelů škol a akademiků z pedagogických fakult.

Jaký je tvůj názor na školy dnes označované jako alternativní (např. Montessori, SCIO, Waldorfská)

Proč ne? Věřím tomu, že alternativní školství je smysluplné, za předpokladu, že je tolerantní (a izomorfní) vůči klasickým školám a připraví studenty (budoucí absolventy) takového vzdělávání na přechod z alternativní (základní) školy na běžnou střední školu.