Byl jsem na výletě v Beskydech s kamarádem a s jeho kamarádkou, která pracuje jako učitelka na základní škole. Ptáte se, co učí za předměty tato má kamarádka? Tělocvik, češtinu a francouzštinu. A má vystudovanou pedagogiku na UK. Zajímavé byly její názory na známkování a Montesori školu. Jejím hlavním argumentem pro známky byla možnost srovnání dětí mezi sebou. Oponoval jsem, že soutěživost a porovnávání je pro starší děti, spíše pro ty, co končí základní školu. V mladším věku je pro ně přirozenější spolupracovat, a na tom jsme se neshodli. Naše diskuse pokračovala. Dalším argumentem byla objektivnost hodnocení. Ano, není objektivního hodnocení bez čísel (písmen). Ale opravdu to potřebujeme? Hodnocení, které neobsahuje zpětnou vazbu, je pro žáka vcelku neužitečné. Dovolím si malou vsuvku. V těchto dnech uzavírám klasifikaci za první čtvrtletí. Opravuji mnoho úloh, testů apod. Když zjistím zásadní nedostatky v odevzdané úloze, upozorním na ně žáka a uložím mu opravu. Známka zde má účel okrajový či chcete-li “motivační”. Žákovi, který je “zkorumpovaný” známkami, záleží na známce. Pokud má třeba “za tři”, tak je spokojen a nebudu se dále zabývat nápravou svých chyb. A to je ta zhouba. Dříve známky motivovaly žáky k lepší výkonů. Dnes je to jen žold, který pro ně nemusí mít valnou cenu. Dnes je odevzdání vnímáno jako cíl a nárok na známku. Toto je chyba nás učitelů, kteří v jistou dobu nezměnili svůj styl hodnoceni. Ptáte se na jaký? Hodnotit žaky podle toho, jak moc toho udělali a než dám konečné hodnocení, poskytnu žákovi zpětnou vazbu a dám mu příležitost k nápravě. Pokud jsou žáci hodnoceni podle toho, kolik úloh splnili, jsou nuceni snažit se celou dobu. Pochopitelně i tak je tu nebezpečí, že jim bude stačit vypracovat polovinu úloh. Ale o tom v nějakém dalším článku.

Ještě k známkám obecně. Záleží, jak známky udělujete a jaké znalosti je třeba na ten či onen známkovací stupen. A kdo někdy známkoval, zná ten problém, jak je těžké určit, na kterém stupni student je.

Naše debata se pak začala stáčet k dalšímu tématu.

Jak rozdílné jsou tyto světy. Gymnazisti si myslí, že jsou něco více, že oni jsou ta elita, “bílé límečky” a průmyslováci půjdou rovnou do praxe a nějak si neuvědomují, že i oni studují na vysokých školách. Gymnázium dává všeobecné vzdělání, lze z něho jít na jakoukoli školu a poznal jsem na FELu hodně velmi bystrých lidí, ale bohužel i ty, co naříkali, jak to mají těžké v elektrotechnických předmětech či snad jak je to nefér oproti těm, co už to měli na střední škole, byť v jednodušší formě.

Zajímavé je také názor na jednotlivé typy studia, který u nás přežívá. Kamarádka si myslela, že absolventi z průmyslovek nestudují vysokou školu, neb na to nemají. Dovolil jsem si jí opravit, ale uvědomil jsem si, jak velký je rozdíl mezi představami těch, co patří do „světa“ gymnazistů oproti ostatním. A toto vysvětluje zatvrzelost při diskusích. Přijde mi, že ten co studoval gymnázium, ho bude vždy vychvalovat, často oponovat kvalitou základní školy, do které chodil. Nechci tu omílat již několika násobně vyřčené myšlenky, spíše jsem si uvědomil, že musíme vést diskusi s lidmi z různých vrstev našeho vzdělávacího systému. Tato diskuse musí však mít cíl, cíl dlouhodobé vize našeho vzdělávání. Bohužel toto u nás neumíme. Nemáme tu něco, co by to vše zastřešovalo. Kdybychom věděli, co chceme po 5, 10, 15 letech, tak můžeme podle toho stanovovat cíle vzdělávání podle typu školy a následně dělat v celém systému systémové změny. Pochopitelně vše musí mít určitou pružnost a nesmí se zapomenout na setrvačnost systému. Myslím si, že tématické a časové dělení látky na předměty by se mělo přehodnotit.

Naše škola pochopitelně hledá nové kolegy, třeba i z řad studentů pedagogiky. Když vidím či slyším, co absolventi těchto fakult považuji za běžný vyučovací proces, kladu si otázku, kdy se posuneme dále. Zkušený pedagog muže začínajícímu předat zkušenosti, jakési know how, jak učit, zaujmout plnou třídu žáků. Naopak mladší mohou přinést nové pohledy na věc, mohou hovořit jazykem,, který je srozumitelnější žákům“. Bojím se však, že je studium jen utvrdí v tom, že jak se to učilo za nich, tak se učí i dnes. Z vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, že největší vliv na to, jak dobrý z vás bude učitel má to, jak dobrého didaktika máte.

Pomiňme náročnost na vybavení školy, ale například matematika se dá učit pomoci mnoha sw nástrojů, které začínající učitelé znají a používají. Od zkušených kolegů se mohou přiučit, jak zadávat úlohy více ze života. O jednu bych se rád s vámi podělil.

Peněženka

tři kamarádi (Masič, Krotitel Goliášů a Maestro) spolu vyrážejí na výlet. Každý z nich něco zaplatil (například: ubytování, noční klub, večeři, benzín apod.). Na konci výletu provádějí vyúčtování, co kdo komu dluží. Napište tedy program, do kterého se zadá, co kdo celkem platil a program vypočte, kdo komu kolik dluží.

Touto úlohou jsem zaskočil žáky a studenty tří věkových kategorií. A to je právě role učitele: ukazovat, že co se učí, má reálný dopad do života. Pak jsou studenti ochotnější se vzdělávat.