Chtěl bych se podělit o článek, který mi vyšel v časopise ComputerWorld 1/23. Začalo to tak, že jsem napsal šéfredaktorovi, reagoval jsem na úvodník z předcházejícího čísla. Zaujalo mě totiž tvrzení, že je školství pozadu za požadavky průmyslu. Panu Dolejšímu jsem objasnil, proč současná mládež má takové problémy se studiem technických oborů, také jsem přidal své zkušenosti jakožto koordinátora spolupráce s průmyslem na střední odborné škole. On mi pak nabídl, abych své myšlenky sepsal jako plnohodnotný článek. Tento jeho přístup mě mile překvapil a děkuji mu za to. Text článku zde přikládám. Co vlastně chce a může chtít průmysl po školství?…

Nestíhám se tento školní rok divit, jak čí dál více platí to, co mi říkal můj učitel didaktiky. Ten mne (parafázuji) vysvětloval, že nemohu pustit žáka dál, pokud neumí něco zásadního. Proč? Protože může svou neznalostí buď někoho ohrožovat (například lékař, co nezná anatomii), nebo bude v dalším studiu natolik handicapován, že nakonec nevystuduje obor, který si vybral a který by jinak vystudovat mohl. Je to až groteskní záležitost, ale po zesílení covidem je tu už velký průšvih. Co, ptáte se? Matematika, přesněji řečeno, její neznalost. Bavíme se tu o tom, že studenti neumí řešit rovnice, vyjádřit neznámou ze vzorce či…

V debatách českém o vzdělávání u nás se mluví o gymnáziích či středních odborných školách, ale nevím čím to je, ale průmyslovkách tam není moc. Všeobecné vzdělání je stalo jakousi posedlostí. Gymnázia jsou považována za etalon všeobecného vzdělání a studium na nich nás má asi spasit. To vše rezonuje v debatách na prahu čtvrté průmyslové revoluce. Co si o tom myslím já, se dozvíte z videa.

Pozastavuju se nad vlnou pochval, která se snáší na učitele, kteří byli tak nesmírně ochotní, že v covidovém roce se najednou naučili pracovat s informační a komunikační technikou. Kde to ale žijeme? Pětina 21. století už je v nenávratnu a my se stále tváříme, že internet je pouze alternativní médium pro komunikaci se žáky. Tady školství ale dost zaostává za tím, co sleduji kdekoliv jinde v pracovním procesu. Podotýkám ale, že mnozí učitelé si mou kritiku nezaslouží. Ti prostě byli připravení na online výuku a komunikaci z velké části už z předchozích let a připadalo jim to zcela standardní. Vzpomínám…

Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod.  I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.  V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena…

Tento titulek zní asi dost drsně a možná nekorektně v dnešní době.  Dovolím si to více rozvést. V každé třídě máme asi tak 5-6 skvělých žáků, kteří se většinu času na hodinách nudí. Dá se říci, že asi ⅔ třídy jsou ti, do kterých má smysl investovat učitelovu energii a tvořivost. U ostatních je to jinak. Buď na to nemají, či je na ně obsah učiva prozatím příliš abstraktní. Také jsou mezi nimi takoví, kteří studovat nechtějí a jejich přítomnost na škole možná ani není z jejich vůle. Nevadí. Jak už jsem několikrát psal, není nic špatného na tom, že…