Učím i dosti významné a zajímavé předměty, které dělají z našich žáků skutečné odborníky, a věřím, že jsou schopni si po 3. ročníku začít přivydělávat něčím jiným, než je brigádka v nějakém rychloobčerstvení. Mám také takto nastavené učební cíle, resp. jejich hierarchii. Na prvním místě je, aby náš žák (ten co chce něco umět, poznamenávám), byl po škole zaplatitelný. Tedy uměl něco, za to by mu někdo zaplatil. Druhý cíl v pořadí je, že udělá maturitu a teprve pak myslím na jednotlivé předměty a ročníky. Pokud bych sestavoval své učební plány (pozn.: vedení školy je schvaluje a připomínkuje), tak bych nemusel učit to, co je současnou realitou, ale to, co je a bude v nejbližších letech na trhu žádáno za kompetence a znalosti. Toto samozřejmě klade značné nároky na žáky. Nechal jsem se slyšet, že ten, kdo umí z jednoho předmětu min na 80%, má práci jistou. Žáci mají jaksi zcela opačný zájem. Dokazuje to i relativně častý dotaz, tedy co musí splnit, aby prošli. Mám to nastaveno na 35-40%, tedy zhruba jako státní maturita z matematiky.

Žáky učím nejenom znalostem starým a stále platným, ale i to, jak si poradit, jak něco vyčíst z návodu, dokumentace. Jsou principy, které se u počítačů změní asi jen s příchodem kvantových počítačů, ale přesto se vše neustále mění. Stalo se mi. že postup, co fungoval před půl rokem, se ukázal jako neplatný. A právě proto se snažím žáky učit, jak s těmito informaci pracovat, jak se nezaleknout neúspěchu a hlavně, jak si “poradit”. Bohužel, to co se tolik nedaří je, aby si žáci byli vědomi množství úloh a jejich termínů, které mají dodržet. Zdá se, že náš systému z nich v tomto směru dělá spíše cvičené ovce. Proč říkám systém a nikoliv učitelé? No, protože pokud je známkování orientované na práci za danou dvouhodinovku (lab. cvičení), kde na konci žák podle toho, jak pracoval dostane známku, tak pak žáci nejsou zvyklí na přístup, který není orientován na čas daného cvičení a počítá s nějakým (pod)průměrným tempem, nýbrž s tím, že mají úlohy a mají je dělat doma či ve škole, ale vše musí dodat. A s tím mívám velkou potíž.

Ročníkové práce z jednoho předmětu, který učím a dříve ho učil kolega, jsme zadali ve stylu IoT, abychom šli takříkajíc s dobou. Jde o typické otevřené úlohy, různě obtížné. Žáci si vybírali, jakou budou dělat. Cílem bylo sestavit zařízení, naprogramovat, co je třeba, vytvořit databází. Šlo nám (mně) o to, aby žáci použili znalosti a dovednosti z více předmětů.

Příkladem této úlohy byl třeba snímač teploty v nějakém časovém intervalu, její zápis do databáze a následné zobrazení v interaktivním grafu. Díky tomu, že žijeme ve značně technicky pokročilé době, šlo o to vzít Raspbery PI, přidat Sensehat, stáhnout a nainstalovat příslušný software a vše hezky propojit.

Během konzultací jsem zjistil, že žáci mají mentální ohnivou zeď (firewall), která jim neumožňuje si uvědomit, že umí to či ono a jinde to použít. Práce také vede k tomu, aby si žáci práci rozvrhli v čase, přišli na průběžné kontroly a svou práci obhájili.

Jak se blížíme do finále, tak už se to daří, žáci chodí, pracují, půjčují si zařízení a někteří jsou hotoví, chybí jen dokumentace. Ale o některých pracech níže.

Na videu vidíte například čítač procházejících osob.

Dnes jsem dokonce jel za jedním žákem k němu domů, podívat se na jeho projekt domácí milenky. Jak to nazval. V současnosti je to jen budík ovladatelný z různých zařízení vč. webového přístup.

Termín? Asi jen doporučení, že?

Rád bych se zmínil ještě o jednom fenoménu, který mi tamtamy donesly. To, že se někdy třída vzepře a hraje přetlačovanou s učitelem a nepracuje, je vcelku známá věc. Ale zde se děje něco jiného. Žáci jsou tak majetní, že nechají práci vypracovat jinde, odevzdají v posledním možném termínu s tím, že něco mají, přece musí projít. Studium se stává snad překážkovým během, kde je jedno, jak vyhrajete. Ale o tom píší v jiném článku.

Obrázek: //drive.google.com/drive/u/0/folders/0B6S8gc8gy08QX0VsN0RaQlMxNzg

Těším se na další ročník