Letošní 66. maturitní ples jsem si opravdu užil. Byl krásně a pečlivě připraven, vystupovali tam hosté i naši žáci. Proslov pana ředitele byl také pěkný, bohužel ho asi všichni v sále dostatečně nedocenili.

Krásně jsem si zatančil se svou partnerkou a jsem rád, že i moji kolegové přišli. Bohužel jen někteří.

Pro mne byl tento ples i v něčem jiný, než ty předchozí. Znalo mě tu více žáků, a co bylo opravdu zvláštní, někteří žáci se mě ptali, zda na ples půjdu. Myslím žáci čtvrtých ročníků. Odvětil jsem, že ano a že se velmi těším. Zajímalo mě, proč se ptají a mnozí mi odvětili, že půjdou také, když tam jdu já. Toto mě velmi překvapilo a taktéž potěšilo. Sám jsem se jich ptal, proč o SVŮJ ples nestojí? V zásadě jde o to, že jim společenská akce toho charakteru (spojená s tancem) příliš nesedí. Nakonec přišli a při nástupu na mě mávali. Začalo to ve mě hlodat a říkám si, že bych měl přispět jako vášnivý tanečník k většímu nadšení pro tancování, byť jsem pořádně začal tančit až po střední škole. Připravuji malé vystoupení pro svou třídu.

Zpět k plesu. Ples jsem vždy bral i jako jednu ze zpětných vazeb od žáků. Pokud si se mnou žák připije, hlásí se ke mně nebo mne pozve na after party, tak si myslím, že jsem svou pedagogickou (výchovnou) složku práce nedělal tak špatně. Tedy jsem si se žáky popovídal, popil, ale pochopitelně jsem se nezapomněl věnovat své partnerce.

After party byla také pěkná. Asi jsem tam ve společenském obleku trochu zářil, ale nevadí mi to. Je příjemné si se žáky pohovořit takto neformálně. Vzpomínám si na svého učitele didaktiky, profesora Svobodu, který právě na různých příkladech ukazoval, jak se vytváří vazba mezi žáky a učitelem, která podporuje potom jejich snažení ve škole. Mé úmysly byly převážně jiné. Máme tu na škole mnoho velmi zajímavých schopných lidí a je příjemné být v jejich společnosti a sledovat, jak rostou, jak si utváření své hodnotové žebříčky a tak.

Tedy, ples byl krásný, moc jsem si ho užil a děkuji všem organizátorům za jejich práci.

Přesně podle hesla:” Víno, ženy a tanec.”.



S vděčností Lukáš Masopust