Vážený pane premiére, když čtu některé výroky Vašich ministrů…

tak vidím v jakém, že žijeme absurdistánu. To byl takový film o zemi budoucnosti plné lidí nižších mentálních kvalit, prostě taková kolonie mentálně malomocných.

V článku, který trochu navazuje na můj příspěvek na blogu, se píše:

„MŠMT proto doporučuje nalezení jiného restriktivního řešení a zásadně odmítá, aby sankce nespolupracujících/neplatících rodičů dopadaly na dítě a dále zhoršovaly jeho postavení,“ píše se v materiálu. Stát má podle resortu motivovat děti ke školní docházce spíš pozitivně, například pomocí obědů zdarma nebo působením sociálních pracovníků mezi rodinou a školou….“.

Takže jinak řečeno zase nic, protože to z nějakého důvodu nejde. Žádám, pane premiére, abyste důrazně šťouchl své ministry, kam potřebují, aby začali hledat způsoby, jak něco udělat než hledat důvody, proč to nejde. Stát, čili i já jako jeden z mnoha daňových poplatníků, nelibě nese, že zde neexistují mechanismy, jak si ohlídat investice do mladých – naší budoucnosti. Svoboda také znamená, že jsme odpovědni za svá rozhodnutí a činy. Pokud rodič neplní svou (dokonce ústavní) povinnost, jeho potomek pendluje od školy ke škole, tak mu těžko může vštípit hodnoty naší společnosti jako je třeba to, že pracovat (myslím tím i podnikání) je přirozené a náleží za to odměny. Pro dosažení těchto cílů je dobré mít nějakou pracovní disciplínu.

Stát si díky štědrému sociálnímu systému nemůže dovolit, aby se naše mládež (budoucnost země),  alespoň něco nenaučila. Byl bych rád, kdybych já jako třídní učitel mohl navrhnout, že žák dostane od státu příspěvek na jídlo, učebnice, atd. Když rodiče „nahlásím“ na sociálce, tak v současnosti musím já dokázat, že tomu tak opravdu je. Zase na druhou stranu, pokud žák do školy nechodí, rodiče to neřeší či toho nejsou schopni, tedy už evidentně dochází ke škodám. A teď čtu vyjádření vašich ministrů, že opatření, kdy se rodičům seberou sociální dávky vázané na dítě, toto dítě poškodí. Stačilo by to přece udělat jen na měsíc či dva, a pokud bude vše v pořádku, tak to škola nahlásí,  a je vyřešeno. V případě delších potíží by se příspěvky převedly na školu a ta by dítěti nakoupila potřebné pomůcky, obědy apod. Ostatní žáci to nemusí vědět a nenastane problém se závistí apod.

Také si dovolím poznamenat, že příspěvky nedostávají zdaleka všichni, co by si to zasloužili. V této zemi brát průměrný plat a mít dvě děti je spíše trest a řehole.

Řídit stát jak firmu

Je škoda, že jste ještě plně nezavedl, že řídíte stát jako firmu. Nechci k vám být příliš příkrý, ani se stavět proti státnímu aparátu velikosti Mobidika, ale mám návrh. Kdyby platy ministrů byly rozděleny třeba na dvě části a druhou část dostane ministr, až splní zadané úkoly. Třeba, že v lednu vždy posoudíte jeho práce v roce předchozím a případně mu vyplatíte zbytek platu. Tak se to přece ve firmách dělá. A pokud toto aplikujeme na všechny, co o něčem rozhodují a zároveň se tím definuje jednoznačně hierarchie odpovědnosti, tak systémem letícího exkrementu dosáhneme zprůhlednění celého rozhodovacího procesu a třeba pak zjistíme, že nepotřebujeme tolik lidí. Současný systém je spíše extrémně rozbředlý a rozmazaný.

S tím souvisí i další změna. Nebude se posuzovat, zda se udělalo či spíše vykázalo, ale rozhodující bude, zda daná dotace například měla nějaký efekt a jaký.

Toky peněz

Čím déle jsem učitelem, tím více vidím nesmysly, které se ve veřejné správě dějí. Ředitelé školy předem neví kolik (a také kdy) budou mít peněz. Pokud škola dostane peníze od zřizovatele, musí je všechny utratit a nemůže si je nechat do příštího roku. Taky není jasné, kdy je dostane, může to být i těsně před koncem roku. A pokud něco vrátí, tak jí hrozí, že příště dostane méně. Jak si pak škola má „našetřit“ na kvalitnější vybavení.

Systém dotací (a žádání o ně) se může protáhnou na rok či dva. Za tu dobu se změní ceny a může se stát, že buď peníze chybí, nebo přebývají.

Takhle to chodí ve firmách? Určitě ne! Změna je jednoduchá – inspirujte se privátním podnikatelským sektorem, kde panuje osobní odpovědnost. A ti co nedělají to, co mají, ať platí za své chyby.

Už mne opravdu nebaví systém, který podporuje amatérismus kombinovaný s něčím, co bych nazval „Po mně potopa, já tu později nebudu.“.

Kdyby si firma počínala jako náš stát, tak už by jistě nebyla…