Četl jsem si komentáře na tento můj příspěvek na blog. Jsem rád, že jsem dostal nějaké reakce, ale netušil jsem, že můj příspěvek vyzní jinak, než jsem ho myslel. Snažil jsem se popsat případ, kdy jde učit člověk, co není se sebou a s životem spokojen či přímo neuspěl. Chceme přece, aby ti co něco dokázali v pracovním životě, šli učit.

Pohled na naše školy vidím optikou odborných středních škol se zaměřením na výuku počítačových předmětů, neb to je prostředí, ve kterém se pohybuji a které komentuji. Na svém blogu se tím netajím. Přesto jsem měl asi napsat, že mi jde o tuto specifickou oblast. Mladých učitelů cizích jazyků, češtiny, dějepisu je asi dost.

Mám mnoho kolegů starších, než jsem já a vycházíme spolu velmi dobře. Stále se věnují svému oboru a mají o něm přehled vč. toho, že zavádí novinky do výuky. Příkladem může být IoT (internet věcí). Dalo by se říci, že svojí prací žijí a mají ji rádi.

Bohužel se najdou i tací, kteří už nejsou tak nadšeni nebo jsou na pokraji svých sil a jakékoliv „novoty“ jsou pro něj nezajímavé, nechtějí se do nich zapojit a třeba se ani neúčastní debat nad tematickými plány apod. Tito pochopitelně nejsou žáky příliš respektováni a hlavně je demotivují. O těch si myslím, že by neměli učit.

Kdyby přicházelo dost nových mladších kolegů, docházelo by k přirozené obměně vyučujících vč. přístupu k novým technologiím. Vždy je pro každou firmu zdravé, aby v ní byly zastoupeny všechny věkové kategorie.

Všiml jsem si, že některý komentující se chytl toho, jak se mají žáci ve škole chovat – způsobu zdravení. Jedním z cílů učitele ve vyučovacím procesu je vytvářet podmínky, které ho podporují. Podle způsobu práce v dané hodině, podle užité výukové metody se tyto podmínky značně liší. Někdy potřebujeme absolutní ticho, aby se každý žák mohl soustředit, jindy, když se pracuje v kolektivu či ve skupinkách, je třeba jistý ruch, který je průvodním znakem komunikace a interakce. Učitel musí však mít takovou autoritu, aby mohl hodinu řídit. V případě potřeby zklidnit žáky a říci něco všem ve třídě. A jak jistě víte, v davu je síla.

Škola je dílna lidskosti, jak řekl Komenský. Co je naučím o lidskosti, když se k nim budu chovat rozkazovačným či nadřazeným způsobem. Zažil jsem několikrát, že přílišná represe nefunguje. Pokud se chováte diktátorským způsobem, tak se vám to stejně vrátí. I když to v dané chvíli to tak nevypadá. Dítě je vychováno tím, co vidí, nikoliv jen tím, co se mu říká. Jak jsem napsal, jsem tu pro své žáky, nikoliv oni pro mne. A mám to privilegium je provázet učivem, pomáhat jim ho pochopit. Nikoliv se po nich „vozit“, ale respektovat je jako lidské bytosti.

Nejsmutnější je, že celá tato „debata“ zamlžuje podstatu, tedy že do škol se dostanou i lidé, kteří nebyli příliš úspěšní a tedy nejsou pro mládež příklad, že stojí za to něco umět, dělat a žít. Neinspirují k úspěchu.

Mezi mé mnohé koníčky a záliby patří argentinské tango. Občas se pořádají různá společenské setkání, tango víkendy (něco jako sportovní soustředění) a zde mám možnost se setkat s lidmi různých věkových kategorií, s rozličnými životními zkušenostmi. A právě jsem si uvědomil, jak na mne působí člověk, co v životě uspěl, je už třeba v důchodu, užívá si ho se svou manželkou a tančí prostě pro radost. Něco v životě dokázali a lapidárně řečeno jsou „v pohodě“. To je inspirace k tomu něco dokázat, něčím být, být úspěšný. A pokud se tam vyskytne někdo, kdo protivný či konfliktní, se sebou nespokojený, tak není touto společností přijat. A to samé platí i u naší mládeže.