Stručně řečeno – nikdy to nepotřebovali a nikdo jim neřekl k čemu to je, což v didaktice je vždy ta nejzákladnější a nejdůležitější část výkladu učitele. Vysvětlit žákovi k čemu to je a proč se to učit. Dnes v rámci pohodlnosti se na to dosti zapomíná, naštěstí potřebovali jistí, pít a chodit na záchod, takže toto je tam říkajíc v suchu.

Dnes mi někdo položil otázku, co si myslím, že mne nejvíce šokovalo, jaké ICT neznalosti našich, žáků, když nastoupí na naši školu. Je to asi případ, kdy žáci nejen nezipují, ale ani to neumí, či nepovažují za podstatné. Pak mají problém poslat či někam nahrát nějaký výsledek jejich práce, který je ve více souborech. Opravdu se toto v praxi kolem nás nepoužívá? Zde se nebavíme o potřebě komprese, ale vytvoření jednoho souboru. Já to žáky učím třeba tím, že když mi odevzdávají úkol, tak jim povoluji odevzdat jen jeden soubor, ale je třeba jim to vysvětlovat a to dosti trpělivě, protože jinak to berou jako další čin proti nim, nikoliv něco, co je má přivykat na krutou realitu betonovoasfaltové džungle, ve které mnozí žijeme.

Žáci nejen nezipují, ale nedělají spoustu jiných věcí. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že v době sociálních sítí a sdílení všeho možného a nechtěného, moji žáci nikdy netvořili společně jeden sdílený dokument. Že vy také ne? Hm, v pracovním prostředí, kde se já pohybuji a tím myslím i ČVUT-FEL, je to běžné. Čirá elektronická komunikace je zde běžná jako posezení u piva.

Často se hovoří o digitální demenci. Kde se bere? O co jde, je-li to? Řekl bych, že je nejviditelnějším důsledkem. Je to nemožnost kriticky uvažovat, dedukovat a to bez Googlu. Ano, značně jsem to zjednodušil, ale uvedu příklad. Kolik z nás umí např. číst v nejnižších řádech, kolik z nás si pamatuje v plaveckém bazénu číslo skřínky nebo telefonní číslo. Hm, proč bychom měli, když to za nás dělá systém, který je nám přes různá zařízení stále přístupný. Sám pociťuji jistou míru úpadku. Zase na druhou stranu, stejně jako mládež, musím neustále přepínat mezi mnoha činnostmi, avšak koncentrace na jednu věc mi už není vlastní a jsem neustále rozptylován něčím jiným. Asi z tohoto důvodu Steve Jobs netoleroval svým dětem zařízení, která vyráběl Apple. Jsem z generace, která počítače neměla v ruce od malička. Mé počítačové počátky sahají do doby, kdy mi bylo 13let a to jsem byl jeden z mála ze svých vrstevníků.

Jak z toho ven, pokud je to tedy nutné. Mládež za to nemůže, my jsme to dovolili. Já sám se snažím, aby žáci své mobilní telefony používali i při výuce. Simulují na nich. Vyhledávají, sdílejí videa. Nejlepší učení je formou dialogu. Žák, když se mýlí, musím dostat, co nejdříve zpětnou vazbu a to i při zkoušení. Zkouším takto žáka a jedna z otázek byl právě příklad. Diskutujeme nad ním a žák nevěřil mému vysvětlení, mému řešení. Vyzval jsem ho tedy, aby si obvod nasimuloval a následná debata nad simulací mi pomohla pochopit, čemu nerozumí. Žák lépe pochopil řešení, a hlavně se necítil ukřivděn mým hodnocením. Zní to banálně, ale zažil jsem situaci, když žák vzteky zmačkal písemku a následně šel mé hodnocení reklamovat;). Používání vlastních řešení, třeba i v práci je opět současný trend. Jistě znáte BYOD. Byl bych jen velmi nerad, kdyby někdo toto vnímal jako nějaký futurismus. Používání technologií, které jsou nám vlastní (animace, videa, simulátory, komunikátory apod.) je přece něco současného a je trestuhodně smutné, že do škol nelákáme ty, kteří si to myslí, než se pokoušet násilně předělávat ty, kteří si po desítkách let učení zaslouží odpočinek.

Tedy pokud my nebudeme, zipovat, žáci také ne.