Rád bych reagoval na články

dfens-cz.com/ja-jsem-ucitel-a-kdo-je-vic/ a

dfens-cz.com/ja-jsem-kantor-kdo-je-min/ .

Tentokrát je má reakce na videu:

Dodal bych to, že když je někdo úspěšný v jedné práci, tak to neznamená, že mu půjde jiná a naopak. I já mám zkušenost s více pracemi a pozicemi.

V prvním z těch výše zmíněných článků se dočtete, že autor je úspěšným pracovníkem ve Škodovce. Zdá se, že si fakt myslí, že učitel by jeho práci nezvládl. Asi by si měl to učitelování zkusit. U diskuse pod druhým článkem se objevilo vlákno, které se zacyklilo na srovnání povolání učitele a řidiče autobusu. Nevím, proč zrovna na tomto, ale osobně si nemyslím, že práce autobusáka je jednoduchá a já bych ji rozhodně nemohl dělat. A proto jsem tragéd, co učí? Živým se i něčím jiným, než jen učením a to nejsem jediný. Znám více takových kolegů.

Ptám se znovu:
„Co máme my učitelé dělat, abychom si zasloužili svůj průměrný plat?“

A pro lepší představu přidám ještě tento článek s výčet práce učitele. Je sice starší, ale leccos z něj stále platí.

Proč nikomu nepřijde nezasloužené, že když právník napíše email, tak má vyděláno pár tisíc, ale učitel nemá nárok na slušný příjem, pokud dělá svou práci dobře?

O reformě či reformách školství se u nás mluví as moc dlouho a hodně lidí to štve a nezajímá je to do té chvíle, než řeší vzdělání svých dětí. A vcelku je chápu. Já však vidím, že se řítíme do propasti. Na jedná straně tu bude elita, která bude schopná a vzdělána a pak tu bude zbytek, co bude vhodný tak akorát do montoven. A zůstane nám tu jen nostalgie po úspěchu první republiky. Takže je třeba nejen naléhat na vedoucí představitele státu, ale také aby se společnost snažila být partnerem škol a učitelů.