Celkem nic nebo hodně. Pří opravování malých projektů, které moji žáci dělali na hodinách programování, jsem si uvědomil, že známky je na čase zrušit. Jsou už jen takovým přežitkem, který dává žákovi velmi malou zpětnou vazbu. Uvedu to na příkladu právě zmíněném opravování projektů. Žáci pracovali ve dvojicích a při opravování jsem si vždy dvojici zavolal a postupně jsem s nimi vše procházel a říkal jim konkrétní chyby a chválil za dobré či dokonce originální řešení. Pak jsem jejich výkon přepočetl na známku. A tam je právě ten problém. Stupnice, co má jen 5 bodů nedostačuje. Vždy když hodnotím takový projekt, tak hodnocení rozděluji na několik částí a z nich teprve dělám průměr A zde je zakopaný pes. Kdybych žákům nedával onu konkrétní zpětnou vazbu a napsal jim jen známku, tak se nemají z čeho poučit a to je přece špatně. Ani další známky jim v tom nepomohou. Cílem je vzdělávat, nikoliv hodnotit = platit.

Představme si situaci bez známek… Žákům řeknu, co bylo špatně, případně je to nechám opravit (to ovšem za předpokladu, že budou ochotni vůbec něco smysluplného odevzdávat). Oni si sami udělají obrázek o tom, v čem mají ještě zabrat a já mohu v jejich příštím snažení kontrolovat, zda a co se změnilo. Když pak přijdou rodiče na třídní schůzky, tak jim mohu velmi konktrétně říci, jak se jejich potomkovi daří, kde se má zlepšit apod. Odpadne tedy debata, zda má šanci ještě projít.

Možná když to budeme takto vysvětlovat rodičům, tak se něco změní.

Pak je tu onen protestní hlas přetížených učitelů. Protože toto vše zabere čas. Ale při opravování písemných prací a projektů stejně vždy musíme jít do hloubky a vyznačit konkrétní chyby a je jedno, zda jde o písemku z elektrotechniky či nějaké programování. Jen místo známky si udělám poznámky (několika slovy), co bylo špatně.

Vážení rodiče, chcete to?

Známka nám umožňuje se namáhat jen natolik, kolik nám stačí. Přestože že studium je také práce, přesto jde spíše o investici času a píle a tedy zisk se může projevit až v druhé polovině života a proto cesta nejmenšího odporu není nejlepší.

Několikrát za dob mých studií už od útlých let jsem se nechal slyšet, že představu o tom, že známky mají skutečnou vypovídající hodnotu o znalostech a kompetencích studenta, jsem ztratil někde na základní škole a ani studium na VŠ to příliš nezměnilo.

Dítě si zvykne na to, že ho řídí autority, i když vyroste, bude ochotně vkládat svůj život do rukou těch, kteří se tváří jako autority nebo mají moc ho odměňovat a trestat. Děti se nenaučí ani pořádně ohodnotit své vlastní dílo, ale neustále čekají na to, co řekne autorita. Vede to k zavděčování se. Dítě číhá na to, co paní učitelka, maminka nebo jiní dospělí chtějí. Nebude dělat to, co by samo chtělo, ale to, čím se zavděčí dospělému, aby získalo pochvalu, jaké je úžasné, šikovné, zodpovědné a rozumné. Jestliže si navykne dělat to, co po něm chtějí ostatní, pak v sobě ani neobjeví svoji jedinečnost, své talenty. Děti si tak zvykají na mocenské vztahy. Většina z nich se s nimi ztotožní. Budou je považovat za správný model vztahů mezi lidmi. Řeknou si: „Ano, je to v pořádku, že já poslouchám, není na tom nic špatného.“ Menší část dětí, silnější osobnosti, si řeknou: „Žádné poslouchání. Já budu ten šéf a mě budou poslouchat.“ Zatouží po moci. Není pak divu, že ve školách bují šikana. Tradiční škola vychovává nesvobodné lidi.

Zdroj://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-janou-novackovou-dgx-/domaci.aspx?c=A151114_145417_domaci_zt