Jednou mi žák, kterého učím jak programování, tak tvorbu webu řekl, že programování se mnou ho baví. Velmi rád totiž při výuce využívám objevitelské metody výuky, ať už se jedná o heuristický rozhovor či skupinové ” bádání” nad zadaným problémem. Bohužel, když učím web, tak tam takovou možnost nemám. Hodně věcí je daných, jde v podstatě o “kodéřinu”, a tak krom zajímavých postřehů o různých interpretacích stejného kódu napříč webovými prohlížeči mohu vykládat převážně jen metodou přímého výkladu. Ano, jistě žáci pracují s textem, hledají na webu řešení některých úloh, avšak toto nelze aplikovat na běžné “předváděcí” úlohy. Nehledě na to, že zde není prostor pro originální řešení či nápaditost kódů. Originalita „webovek“ tkví zejména v designu, tedy grafice, popř. v intuitivnosti uživatelského rozhraní. Většina stránek je spíše statickým zdrojem informací, kde nepotřebujeme a ani nechceme mít nějaké “extra vychytávky”, a rozsáhlejší webové aplikace obvykle ve výuce nenavrhujeme.
Jak tedy učím programování? Dialogem, skupinovou prací, případně frontálním výkladem. Může tak nastat situace, pro někoho možná i paradoxní, kdy za celou hodinu nenapíší ani řádku kódu, ba dokonce potřebuji tabuli a fixy. Pokud studenti mají za sebou nějaké to programování, už základní syntax jazyka znají a na tom lze docela dobře stavět. V opačném případě po tomto dialogu může následovat „společné programování“ s vyučujícím, aby se pochopená látka konkretizovala v podobě kódu a zažila. Někdy může tomuto kroku předcházet i skupinová fáze přemýšlení – brainstorming. Například na první hodině jsem nechal studenty dumat nad řešením úlohy spočívající v tom, že mají napsat program, který spočítá hloubku studny: „Házíte starý mobil do prohlubně a na novém měříte čas do „žbluňknutí““. Tím, že žáci pracují sami se sebou, se nebojí udělat chybu, která by ukázala míru jejich neznalostí. Úloha vyučující v tomto případě tkví v tom, naslouchat (nenápadně) jednotlivým skupinkám, dělat si případně sondáž o jejich skutečných znalostech a schopnostech, občas poradit, aby se nedostali při svém přemýšlení do vyloženě slepé uličky, a hlavně být neustále k dispozici na případné dotazy či předvedení, k čemu skupiny dospěli.
Dokonce se mi osvědčilo [x1]z přímého výkladu, kdy žáci příliš nevnímali či nezvládali držet krok s mými myšlenkami, na skupinovou práci, kdy začali o problému skutečně přemýšlet. Teprve poté můžeme ve výkladu pokračovat, neb se máme už o čem bavit.