Vždycky jsem považoval za svou povinnost učitele mj. zůstat v kontaktu s realitou. Můj kontakt s realitou uplatnění mých budoucích absolventů spočívá v tom, že chodím za lidmi do firem a ptám se jich, co skutečně potřebují. Stále častěji se dozvídám, že žáci by měli zapracovat na své schopnosti práce v týmu. A tím nemyslím nějaký ad-hoc úkol na jednu vyučovací hodinu, nýbrž práce na dlouhodobém projektu, kde vykazují pravidelně svůj postup. Tím konečným cílem by bylo naučit žáka týmově pracovat souběžně na více projektech a úkolech.

Úloha učitele je tady vcelku jasná. Měl by být mentorem nácviku skupinové práce, dávat zpětnou vazbu, radit, jak spolupracovat a komunikovat lépe. V reálném životě, když jeden pracuje špatně, tak to ohrozí celou zakázku – celou práci celého týmu. Na druhou stranu je zvykem, že zkušenější pracovníci pomáhají těm méně zkušeným.

Srážka s rodiči

Přestože, co píši nahoře, přijde lidem z praxe jasné a srozumitelné, tak na druhé straně stojí žáci a za nimi jejich rodiče. Setkal jsem se několikrát s postojem, že hodnocení výsledku celého týmu se nemá promítnout do individuálního hodnocení žáka. On přece svoje udělal a nemůže za to, že ostatní nepracovali.

Ptám se tedy: „A kde jinde, než ve škole, si má žák zažít, že spolupracovat má smysl jen s těmi, co něco dělají?“. Tyto postoje rodičů mohou vést k tomu, že kantor už skupinovou práci z opatrnosti nebude opakovat. Bez opakování ale nemají žáci možnost selhat a poučit se ze svých chyb!

Setkání s absolventem

Během července jsem se sešel s čerstvým absolventem naší školy, říkejme mu třeba Láďa. Má práci v jedné firmě která se zabývá tvorbou webových aplikací. Z debaty s ním mě nejvíce zaujal jeho akcent na to, jakým způsobem tam pracující týmově. Každý den mají firemní snídaně. Zkušenější členové týmu pomáhají těm juniorním. Očekává se, že všichni pracují, nevezou se.

Ptal jsem Ládi, jak mám vést žáky k odpovědnosti k projektu a práci v týmu. Skupinovou práci jsem zadával i jemu ve čtvrtém ročníku, ale nesetkal jsem se s pochopením. Na to mi řekl, že můj postup nepovažuje za špatný, ale protože z předmětu žáci nematurovali, nevěnovali mu potřebnou pozornost.

Jak skupinová práce probíhala?

Žáky jsem rozdělil na skupiny přibližně po pěti. Všechny skupiny měly stejné zadání a měly několik týdnů na jeho vypracování. Každý týden jsem je obcházel a konzultoval s nimi, jak jsou daleko a jestli nemají nějaké dotazy. Ptal jsem se toho absolventa proč ta skupinová práce vlastně nefungovala, protože ani jedna z šesti skupin nebyla schopna dodat dílo v nějaké podobě, abych byl ochotný ho jako zákazník převzít. Zajímavé bylo, že žáci, kteří už někde pracovali, tak vždy svoji část práce dodali.

Dejme žákům prostor dospět

 

Z dřívější zkušeností vidím, že žáci jsou schopni skupinové práce. Dobře je to vidět v laboratoři počítačových sítí, kde jsem několikrát viděl, že třeba na jednom cvičením jim to moc nešlo a do dalšího se poučili a byli schopni se domluvit i napříč týmy. To však nestačí pro reálnou praxi, tam je třeba, aby byli schopni pracovat kontinuálně na projektu, který přesahuje několik týdnů (cvičení) . Projektovou skupinovou práci je třeba cvičit vícekrát během studia, a tím pádem se musí začít dříve. Třeba i v druhém pololetí druhé ročníku. Žák se naučí plánovat dopředu, ptát se, přemýšlet nad zadáním.

Zde však potřebuji, aby mi rodiče věřili, že vím, co dělám a že se s dílčím selháním jejich potomka počítá. A pak mohu vést jejich děti k tomu, aby přijali odpovědnost za svou práci a své studium. Je to nutné pro jejich dospění a nalezení místa ve společnosti.