Tento článek bych rád věnoval tomu, jak já a moji kolegové učíme IT předměty, jak vychováváme IT experty. Z teoretického hlediska nejde o nic moc nového. V podstatě jde o kombinaci výukových metod od frontálního výkladu až po ty, co aktivizuji žáky, tedy heuristické či individuální práce žáků.

Podstatné je právě to, jak to vše kombinujeme. Například hodina teorie programování, je přípravou pro cvičení. Žáci se v podstatě poprvé dozvědí o nějakém probíraném tématu, mají čas ti to utřídit a s poznámkami přijdou na cvičení, kde po krátkém praktickém připomenutí pracují, ale pracují sami. Až na výjimky neaplikujeme opisovačku ala středověk, kde se opisovaly knihy snad až do bezvědomí. Tím, ale má práce nekončí, ale začíná. Pohybuji se mezi žáky, radím a žáci se velmi brzy naučí se sami ptát a po čase je vidět, že se jejich komunikační schopnosti velmi zlepšují…

Učím ještě jeden IT předmět – konfigurace Linux serverů. Zde uplatňuji jiný princip výuky. Kombinuji výklad (teorii), který žáky uvede do problematiky. Předmět je vyučován jako dvouhodinovka, což mi dává možnost neomezovat výklad do proklatých 45min, nýbrž ho mohu přizpůsobit aktuálnímu učivu a pokročilosti kurzu. Z počátku vykládám více a žáci mají méně času na samostatnou práci. Seznamují se se systémem a věnují se malým úkolů. Postupem času pracují na složitějších úlohách. Podstatným didaktickým cílem je aby si žáci osvojili dovednosti spočívající v pochopení příslušné dokumentace, odborného návodu či vytěžit potřebnou informaci z diskuse na odborných portálech. Toho dosahuji několika způsoby. Za prvé sám poskytuji žáků ke studiu odkazy na odborné webové stránky (články) vztahující k tématu. Tím žáky vychovám k rozpoznání relevantního zdroje informací tím, že dostávají odkazy na mnou vybrané zdroje a to i diskusi na nějakém fóru či webu typu stackoverflow. V případě problémů je navádím, co mají asi zadat do vyhledávače, aby našli, co potřebují. Pohybuji se po třídě a radím, jak pracovat efektivněji s klávesnicí, konzolí, webem apod. Toto vše mi umožňuje individualizovat přístup k žákovi více, než u frontální výuky.

Žáci dostanou na začátku výklad a pak pracují samostatně na úlohách. Vedu je k využívání vyhledávání na internetu k řešení problému. Toho dociluji tím, že úlohy jsou zadány jako otevřené a po dokončení práce musí být schopni svůj postup odůvodnit.

Zkušenost také ukazuje, že na počátku se sice nezastavím a sotva stíhám žáky obíhat. Postupem času si ale zvyknou problém nejprve řešit a pak si mne zavolat. Obvykle mi pak sdělí, co vše už zkoušeli. Dalším přínosem je, že si procvičuji komunikaci s jinou osobou. Ano, zpočátku se vyjadřují nesouvisle s množstvím ukazovacích zájmen, ale stačí mít trochu trpělivosti a vše jde. Někdy své žáky výslovně žádám o vynechání ukazovacích zájmen za účelem lepší srozumitelnosti jejich dotazu.

Možná si říkáte, jak na to reagují žáci? Ze začátku to vnímají jako dosti drsný „hlavomuč“, avšak to se poddá. Stačí, sršet lehkým optimismem při pohybu mezi žáky a pomáhat jim. Po velmi krátké době (3-5 cvičení) si žáci přivyknout na tento způsob práce a vesele pokračujeme dál.

Jelikož žáci vědí, že jsou hodnocení za výkon, tedy za to, co udělali, tak běžné patologické jevy (FB, koukání na videa, spaní, notorické chození na záchod v hodině apod.), které při styku žáků s počítačem nastávají, tady nevadí. V práci si také můžete odskočit. No, jak kdy a v které…

Nutnou podmínkou pro tento způsob práce je, že musí být na začátku jasný rozsah práce a žákům je třeba ho neustále připomínat. Odměnou je pak velmi příjemné pracovní prostředí, kde jsou žáci motivování a aktivizováni.

Aplikace tohoto postupu do jiných typů hodin, není jednoduchá. Pakliže učím nějaký předmět encyklopedického charakteru, například elektronické součástky, tak to jde hůře. Vždy se bude kombinovat frontální výklad, ač v různých podobách, s dalšími způsoby jako jsou například myšlenkové mapy či skupinová práce. Skupinová práce může mít například tuto podobu. Připravím elektronický test, žáky rozdělím na menší skupinky a nechám zodpovědět postupně otázky. Při špatné odpovědi nastavím penalizaci. Vyhraje skupina, která bude mít nejvíce bodů. Kámen úrazu tohoto scénáře je odhadnout správný počet otázek, aby se to za jednu vyučovací hodinu stihlo.

Doufám, že časem se mi podaří, že současné rozdělení týdne na více malých 45min vyučovacích hodin zmizí. Pojďme si představit například hodiny elektroniky. Záleží na tom, co se bude probírat, ale třeba ve třetím ročníku učím v elektronice různé obvody, které mají nějakou funkci. K tomu je potřeba hodně znalostí o součástkách, ale podstatou předmětu je naučit žáky navrhnout zesilovač, oscilátor, frekvencí filtr apod. Dotace je 3 hodiny týdně. Dovedu si představit výuku u počítačů. Nejdříve se začne výkladem, později se přidají simulace a končí se praktickými příklady. Díky velkému časovému prostoru mohu lépe výuku plánovat. Mohu si udělat přestávku, kdy se mi to hodí. Někdy postačuje 30min a pak procvičování třeba 45 a pak zase mohu vykládat nebo shrnout látku, upozornit na nějakou zajímavost, shrnout probírané téma, aby došlo k fixaci učiva. Ano, toto vše se dá stihnout za 45 minut, nicméně, přece to znamená větší rozdrobení látky na menší části a věnovat více úsilí k propojení učiva. Žáci by pak měli třeba jen dva předměty za den a mohli by se lépe připravovat. Toto vše však předpokládá domácí přípravu, neboť mít předmět jednou týdně vede k tomu, že žáci si na něj také jednou týdně vzpomenou. Během jejich týdne se stane spousta věcí, které zcela zastíní předmět. Mám zkušenosti s obojím a záleží na obsáhlosti a obtížnosti předmětu a přístupu žáků.

Nebavím se tady konkrétně o didaktických metodách, ale změně přístupu, více se soustředit na aktivaci žáků, k čemuž je třeba mít prostředky.

Vzpomínám si na své studium na elektrofakultě. Na jedné přednášce z elektromagentického pole profesor Škvor začal myšlenku, že v budoucnu bude existovat “CDéčko” Elektrotechnický inženýr 1, časem i 2 a inženýr pak bude placen za to, že s tím to softwarem umí pracovat. Umí do programu vložit data a následně rozpoznat, zda jsou výsledky správně, umět je interpretovat. S tímto přístupem jsem se setkal velmi brzy na svých magisterských studiích. Na předmětu, kde jsem se učil navrhovat mikrovlnné obvody. Na přednášce se návrh vysvětlil, vysvětlili se vztahy včetně toho, s jakou přesností počítáme. Na cvičení jsme seděli u odborného softwaru. Software tohoto typu dělá jen několik firem na svět, odpovídá tomu i cena. V případě návrhu filtru jsem měl možnost hýbat s mnoha parametry, ale bez přibližného výpočtu či jistého odhadu, které jsem v té době neměl, tak jsem nebyl schopen obvod navrhnout. Také je potřeba se podívat, když mi vyjdou rozměry nějaké struktury, tak třeba musím i vědět, zda to jde navrhnout, zda lze dané věci řešit i laciněji. Tímto způsobem bych chtěl v budoucnu učit návrhy obvodů. V současnosti na to zatím nemám tolik prostoru. Daří se mi však se žáky v simulátoru obvodů rozebírat obvody, část po části či po součástce. Tato forma také žáky velmi aktivuje, ale není zaručeno, že všechny. Ač jsou prostředky pro mnohé možná nezvyklé, tak jde fakticky o heuristický rozhovor.