Protože může svou neznalostí buď někoho ohrožovat (například lékař, který nezná anatomii), nebo bude v dalším studiu natolik handicapován, že nakonec nevystuduje obor, který si vybral a který by jinak zvládl vystudovat. Je to až groteskní záležitost, ale po zesílení covidem už velký průšvih. Co, ptáte se ? Matematika – přesněji řečeno, její neznalost. Studenti neumějí řešit rovnice, vyjádřit neznámou ze vzorce zkombinovat více vzorců dohromady. K tomu se často přidává i neznalost pojmů jako „průměr“ a „průřez“ či jejich záměna. Když k tomu připočteme horší čtenářskou gramotnost a dostaneme žáka, který chce studovat techniku, ale má problém ve všech…

V debatách českém o vzdělávání u nás se mluví o gymnáziích či středních odborných školách, ale nevím čím to je, ale průmyslovkách tam není moc. Všeobecné vzdělání je stalo jakousi posedlostí. Gymnázia jsou považována za etalon všeobecného vzdělání a studium na nich nás má asi spasit. To vše rezonuje v debatách na prahu čtvrté průmyslové revoluce. Co si o tom myslím já, se dozvíte z videa.

Pozastavuju se nad vlnou pochval, která se snáší na učitele, kteří byli tak nesmírně ochotní, že v covidovém roce se najednou naučili pracovat s informační a komunikační technikou. Kde to ale žijeme? Pětina 21. století už je v nenávratnu a my se stále tváříme, že internet je pouze alternativní médium pro komunikaci se žáky. Tady školství ale dost zaostává za tím, co sleduji kdekoliv jinde v pracovním procesu. Podotýkám ale, že mnozí učitelé si mou kritiku nezaslouží. Ti prostě byli připravení na online výuku a komunikaci z velké části už z předchozích let a připadalo jim to zcela standardní. Vzpomínám…

Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod.  I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.  V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena…

Tento titulek zní asi dost drsně a možná nekorektně v dnešní době.  Dovolím si to více rozvést. V každé třídě máme asi tak 5-6 skvělých žáků, kteří se většinu času na hodinách nudí. Dá se říci, že asi ⅔ třídy jsou ti, do kterých má smysl investovat učitelovu energii a tvořivost. U ostatních je to jinak. Buď na to nemají, či je na ně obsah učiva prozatím příliš abstraktní. Také jsou mezi nimi takoví, kteří studovat nechtějí a jejich přítomnost na škole možná ani není z jejich vůle. Nevadí. Jak už jsem několikrát psal, není nic špatného na tom, že…

Čtu právě u oběda článek Lidových novin o obtížnosti hodnocení ve školách v době celonárodní absence. A nestačím se divit, jak autor tohoto článku vnímá školu. Svou pozornost upírá téměř výhradně na známky. Pro mne jako učitele je naopak spíš zlý sen a možná je to i smutné, když  dostávám dotazy, kolik je třeba udělat na mém předmětu, aby žák prošel. A to prosím pěkně učím převážně profilové a maturitni předměty. Článek všechno redukuje jen na známkování. To považuji za plytké. Proč? Hodnocení žáka je velká kapitola v pedagogice, Účelem hodnocení je poskytnout zpětnou vazbu, porovnat žáky/studenty mezi s sebou…