Glosa: o vnímání matematiky

Na DODu se mne jedna maminka ptala na matematiku na naší škole. Zajímalo ji, jak to naši žáci zvládají, protože viděla naši učebnici a přišla ji těžká.

Odvětil jsem, že matematika je taková, jakou ji potřebujeme, dokonce látky je méně, než na gymnáziích a také jsem se ji optal, zda si všimla, že učebnice jsou staršího data vydání. Odpověděla, že ano. A já jsem pokračoval ve svém vysvětlení. Nejdříve jsem řekl, že když si půjde koupit nově vydané učebnice, zjistí, že to jen dotisk a že matematika, co tam je obsažena, je stejná jako za doby mého studia a i ještě dříve. Tedy změnili se lidé, nikoliv obtížnost. Závěrem jsem dodal, že většina matematiky, co učíme je mladší 300 let. Maminka pak podotkla, že na matematiku není odborníkem. Zrovna přítomný zástupce ředitele ještě dodal, že máme u maturity z matematiky úspěšnost 96%. Při odpovědi jsem se přistihl, že jsem se příliš rozvášnil a to také není dobré.

Myslím, že tato situace krásně ilustruje to, o čem se už delší dobu povídá. Aniž by se změnil nějak zásadně obsah středoškolské látky a to nejen v matematice, tak se změnil pohled na ni a je brána jako strašák, který odrazuje od studia, neb je brána jako velké riziko. Jak je možné, že u jiných předmětů se to tolik neděje? U jazyků je trend zcela opačný. Obecně musím říci, že čím více předvádíme to, co se lze na naší škole naučit, popřípadě, když vidí potenciální uchazeč o studium, z jeho pohledu zaujatého učitele pro svůj předmět, tím více to ty mladé žáčky odrazuje. Když toto říkám svým přátelům, tak mi to snad ani nevěří. Kvalitní a tudíž i náročné studium není prostě “v kurzu”. Ale o tom píši v jiném článku.

Dovolte mi vzpomínku na závěr. Pamatuji si na svá studia na elektrofakultě. Pravděpodobnost byl předmět, u kterého jsem měl pocit, že jsem na hraně svých mentálních schopností. Přednášející i cvičící byli skvělí, ale i tak jsem to v tom moc neviděl. Nikdy mne ani mé spolustudenty nenapadlo se nějak bouřit. Věděli jsme, že je to v nás, že na to nemáme. Studovali jsme literaturu, přinesli jsme cvičícímu typové úlohy, co bývají u zkoušky a případně jsem s kolegy měl sezení, abychom se nějak posunuli. Předmět jsem nakonec udělal, ale byly to nervy.

Co se ve společnosti změnilo, že jsme se od přehnaně pokorného sezení s rukama za zády, posunuli k “protestnímu” chování a hledání chyb u jiných, v systému. Zažívám naštěstí se žáky racionální debatu i kritiku. A s tím se pak dá pracovat. Bohužel té je málo. Možná také proto, že jejich cíle jsou jiné, než cíle jejich učitele. Nebo se učitelé málo změnili či už nechtějí či nemohou?